KOKOBLOG

Tak a je tu dalsi novy rok. Privitali jsme ho tradicne celodennim jedenim a taky trochu pitim. Stejne jako loni nas pozvali Yoriko a Ikuo, at prijedeme na Novy rok k nim do Cukuby a meli jsme se tam krasne (jako vzdycky). Kdyz jsem vcera po navratu do Nagoje rozjimala v 11 hodin vecer nalozena ve venkovni vane s teplou vodou v nasich mistnich laznich, napadlo me, ze jsme novy rok nemohli privitat vic po japonsku. Dopoledne jsme se pomodlili v nejslavnejsi tokijske svatyni Meiji Jingu (spolu s nami tak ucinilo i nekolik tisic dalsich lidi, takze jsme si museli vystat pulhodinovou frontu, abychom mohli hodit par drobnych minci na schody pred svatyni), pak jsme zkontrolovali novorocni slevy v Tokiu (co jineho taky delat v Japonsku kdyz mate volny den), svezli jsme se sinkanzenem zpatky domu a vse jsme zavrsili koupeli ve vane s horkou vodou. Asi se z nas stali Japonci. Mejte se dobre v novem roce ! Edit: jeste par momentek z ranniho Tokia cestou do Cuku...

Nedele zacatkem dubna, kdy kvetou sakury, se neda stravit jinak nez prochazenim se pod rozkvetlymi stromy a piknikem. Tentokrat jsme se pripojili k mene sportovni casti CHICu a vylet pojali velmi odpocinkove. Mestecko Iwakura je jedno z oblibenych sakurovych mist v okoli Nagoje. Maji zde pry 1400 stromu, ktere rostou podel ricky (t ohle udavani poctu sakur me fascinuje, zajimalo by me, jestli je nekdo vazne spocital) . Nejlepsi veci na japonskych festivalech jsou stanky s jidlem. Cestou jsme se stavili na exkurzi v mistni vyrobne sake Kunpeki spojene s ochutnavkou. Sake mi drive moc nechutnalo, ale letos v zime, jsem si zvykla pit teple sake na zahrati a prisla jsem mu na chut. Je potreba nesetrit a koupit si poradne, protoze rozdil v chuti je dost podstatny. Po ochutnavani sake zbytek cesty ubehl velmi prijemne. Ve meste Konan jsme se jeste zastavili v oblibene cukrarne vyrabejici moči - tradicni japonskou sladkost a presunuli se vlakem do Inujamy. Inujama je obvykle ospale mestec...

Vzdycky jsem si prala zucastnit se tradicni japonske svatebni oslavy. Takze kdyz nas nasi kamaradi pozvali na svatbu, byla jsem sice trochu prekvapena ale moc potesena. Vse se konalo jednoho krasneho rijnoveho odpoledne ve svatyni Atsuta. Kde jsme se jako svatebcane podivali za prvni branu, do mist, kam se normalne nesmi a ocitli jsme se tak o neco blize slunecni bohyni, ktera zde prebyva. Po modlitbe pred hlavni svatyni, jsme se presunuli do specialni budovy urcene ke konani obradu. Rodice a ostatni pribuzni sedeli uvnitr, kamaradi venku. Pri obradu se fotit nemohlo a potom nebyl cas, takze jsem trochu fotila az na posvatebni oslave. Jedna rychla ilustracni fotka. Nevesta mela neustale k ruce jednu az dve pani, ktere ji obskakovaly, rovnaly kimono a pomahaly s prevlekanim. Behem trihodinove party se Keiko stihla dvakrat kompletne prevleknout, zato jidlo ani poradne neochutnala . Jedna ze svatebnich tradic – rozbijeni sudu se sake, zajimalo by me, co se stalo se sake, ktere se ...

Tak jsme zase poznavali japonskou kulturu. Prvni zarijovy vikend jsme vyrazili s CHIC (mistni turisticky klub) do mesta Gujo Hachiman v prefekture Gifu. Tohle mestecko se mi moc libilo, je velice zachovale se spoustou starych domu, chramu a svatyni. Zajimavosti je ze v tomhle miste vyrabi vetsinu plastovych modelu jidla, ktere tak obdivujeme pred japonskymi restauracemi. V jedne tovarnicce jsme si dokonce vyzkouseli vyrobu tempury. Vice najdete u Toma tady . Navic jsme kempovali u reky, grilovali, koupali se v krasne studene horske rece a uzivali si toho, ze jsme vypadli z mesta. Nasim cilem ovsem nebylo plastove jidlo ani koupani v rece, ale mistni festival Gujo Odori. Moc jsme nevedeli, co od toho ocekavat, o to prijemnejsi bylo nase prekvapeni. Jedna se o letni slavnost, pri ktere se tanci tradicni japonske tance. Lide zaplnili hlavni ulici a spolecne se bavili do pozdnich nocnich hodin. A tancilo cele mestecko, od malych deti, pres pubertaky, dospele az po stare lidi, kteri se sotv...