Jak se mame

Tak zase po dlouhe dobe pisu. Uz jsme se tu docela zabydleli. Postupne si zarizujeme byt. Tom travi spoustu casu v praci. Nevim jestli jsem to tady uz psala, ale chodi do práce i v sobotu dopoledne. Ja se snažím každý den alespon chvili venovat japonstine. Sposta lidi litovala Toma, ze nemá kolo. Takze jsem rada, ze sem mohu napsat, ze uz kolo ma! Tak trochu jsme si ho vypujcili. Minuly tyden tu koncil skolni rok a spousta lidi promovala. Coz je taky důvod, proc jsme dostali lednicku, pracku a další věci do bytu. Před kolejema TTI zustalo několik kol s klicema v zamku, vsechny v dost spatnem stavu. Tom si tam jedno vybral a kdyz tam stalo jeste za nekolik dni, tak ho dal do kupy a jezdi ted na na nem. Chci zduraznit, ze toto je skutecne zpusob, jak se Japonci zbavuji kol, ktera jsou v takovem stavu, ze je nema cenu prodavat. Za jeho likvidaci by totiz museli platit.

V nedeli jsme na kolech podnikli prvni vylet, no byla to spis poobedova projizdka. Navstivili jsme nekolik obchodu s pouzityma vecma a kavarnu. Hlavnim cilem byla svatyne, ke ktere vedla alej rozkvetajicich sakur. Konecne tu totiz zacala sakurova sezona. Prestoze nemiluju jakekoliv hromadne akce, tak musim uznat, ze tohle ma neco do sebe. Stromy obalene ruzovymy kvety vypadaji opravdu uzasne a mista ktera jindy clovek rychle projde, najednou lakaji k zastaveni a prochazkam. Skoda ze pocasi neni nic moc. Je sice teplo, ale stale pod mrakem, takze na vsech fotkach zari bila obloha, se kterou si moc nevim rady.

Typicka japonska svatyne

Japonske zatisi 2; na bagry v blizkosti svatyne jsem uz zvykla, ty dva typci, co se rozlozili u nasich kol a zacali grilovat vedle staveniste me trochu zaskocili

Poradnou masovku si uzijeme tuto nedeli, kdy se chystame na historicky pruvod, ktery presdstavuje vrchol sakurove sezony v meste kousek za Nagoyou. Ale abych se vratila k minulemu vikendu. Pote co jsme zdolali kopec se svatyni a obcerstvili se v kavarne, jsme spechali domu, protoze u nas spali nasi kamaradi Kristyna a Stepan. Stepan je Tomuv kolega z Pardubic, a je ted na stazi v Tsukube (to je to mesto u Tokya, kde jsme byli pred dvema lety). Zasli jsme spolu na veceri, doma trochu popili. Bylo to moc prijemne si po mesici s nekym poradne podrbat. Takze vikend byl po vsech strankach vydareny.

Tento tyden klasicky stereotyp. Tom je od rana do vecera v praci. Ja si hraju na zenu v domacnosti. Ve ctvrtek jsem vyrazila na dalsi “objevnou cestu’’. Na pocitaci jsem nastudovala Google mapy a vyrazila na kole skrz nasi ctvrt najit nadrazi, abych zjistila, jak nam v nedeli pojede vlak. Plan byl jednoduchy, najit hlavni ulici a jet po ni porad rovne na konci mirne doleva. Nevim, kde se stala chyba, ale po pul hodine, kdyz ulice skoncila v bambusovem krovi, jsem pochopila, ze jsem nekde uplne jinde. Za chvili jsem narazila na svatyni. Sla jsem si ji prohlednout, podle soch byla asi zasvecena posvatne krave, ktera stala pri me. Protoze jsem zjistila, ze jsem se ocitla v casti mesta, ktera se jmenuje Arimatsu. Kdysi davno (v 17. stoleti) to byvala zastavka na ceste, ktera vedla na sever a stala se znama diky jakesi textilni vyrobe. Dodnes je tu zachovana jedna ulice s domy z 18. a 19. stoleti. Coz bylo neco pro me, ja tyhle stare “japonske stodoly” naprosto miluju a vyhledavam (pred dvema lety v Osace, jsem uvedla do rozpaku naseho kamarada, kery odtamtud pochazi, protoze jsem chtela videt mistni skanzen se starymy venkovskymy domy, o kterem on nikdy neslysel). Takze jsem si vse prohledla, nasla nejblizsi nadrazi, zjistila ze vlaky jezdi co deset minut a vyrazila na cestu domu. Tu jsem nasla velice snadno, protoze jsem se ridila svym oblibenym orientacnim bodem – nove vznikajici dalnici, ktera vede asi pul kilometru od naseho domu, je visuta a ji neprehlednu ani ja.

Sakury kvetou uplne vsude

Japonska stodola