Fudži 富士山

Po velice nemírném nátlaku mé rodiny, že jim stále dlužím 2 roky staré fotky z Japonska a že bych jim mohla dat aspoň pár fotek z Fudži, jsem otevřela staré složky s fotkami a začala se jimi prohrabávat. No a tak jsem si řekla, že když mám teď teda "spoustu volného času" a prý "nemám co dělat" , je na čase abych se pokusila zaplnit mezery na našem blogu. Takže začnu výpravou na horu Fudži a časem se budu snažit přidat další fotky a příspěvky. 

Svatyně pod vrcholem

Přestože jsme během našeho pobytu v Japonsku trávili spoustu času túrami po horách a vylezli jsme na spoustu vrcholů, vystup na Fuji jsme ani moc neplánovali. Ve výškách nad 3000 m.n.m mám problémy s okysličováním krve a popisy výstupu, kdy trávíte dlouhé hodiny ve frontě, na vrcholu se strkáte v davu turistů a kvůli mrakům a oparu stejně z vrcholu nic nevidíte, nás spíš odrazovali.

Když nás na podzim 2011 navštívili můj táta s bratrem, oba vyjádřili touhu na horu vylézt. Nechtěla jsem je nechat cestovat samotné a vyrazila s nimi. Bylo už sice dost po sezóně (poslední týden v záři) a všichni nás od výstupu zrazovali, přesto jsme vyrazili a bylo to výborné rozhodnutí. Za cely den jsme potkali maximálně 15-20 dalších turistů a počasí bylo nakonec překvapivě ukázkové. Osobně neznám nikoho jiného, kdo by byl na Fudži za jasného počasí a z vrcholu něco viděl. Takže konec září lze k výstupu na tuto horu jen doporučit. Pokud vám tedy nevadí, že nejezdí skoro žádné autobusy, všechny chaty kromě nejnižších  stanic jsou zavřené a v případě problémů se těžko dovoláte pomoci.

Pro výstup jsme zvolili Fujinomiya trail, protože je snadno dostupný z města Shin-Fuji, kde staví šinkanzen. Autobus nás za vytrvalého deště dovezl na parkoviště pod nejníže položenou pátou stanicí. Kde jsme přespali a druhý den brzy ráno vyrazili. Déšť nad ránem naštěstí přestal. Samotný výstup není nijak obtížný, prostě jen jdete pořád nahoru. Což je vcelku nuda. Zábava začne až v okamžiku, kdy pocítíte nedostatekt kyslíku. Takže jsem se jen ploužila nahoru a přála si mít vše brzy za sebou. Už si přesně nepamatuju, jak dlouho to celé trvalo, ale tipuju to tak na 4-5 hodin.

Ovšem pocity po dobytí vrcholu za tu námahu stojí. Je skvělé stát nahoře v téměř 3800 metrech a vědět, že jste to dokázali. Kráter lze obejít, což zabere přibližně hodinu. A po nezbytném vrcholovém fotu nasledoval úprk dolů, protože jsme museli stihnou poslední autobus zpět.

Hypoxie prý probíhá ve dvou fázích, ta první je euforická, jak můžete vidět na teto fotce

Vrcholové foto